V létě jsem psala o deseti letech. O výročí Litvy, cestování a v mnohém nejsilnějším období, které zásadně ovlivnilo vše další. Jedna z hlavních vzpomínek má deset let tuto zimu. Jmenuje se Karl. A potřebuji o ní napsat. Byl to můj první a poslední románek v životě. Nevěra, abychom byli přesní. Byl to jeden z… Pokračovat ve čtení O lásce k sobě, vděčnosti a prošlapaných cestách
Hodné a šikovné děti? Plýtvání slovy, které nedělá dobro
Tříletá Bětka klečela u Ludvíka, hladila ho po hlavě a říká: „Hodný bráška, hodný.“ Muž se zeptal, co tím myslí, Ludva si totiž úplně normálně chrastil. „No, že dělá to, co říkám.“
Deset let od chvíle, kdy jsem se začala nebát. Cestovat, zkoušet a být sama se sebou
Také se díváte rádi na Facebooku na vzpomínky, co se dělo tento den před rokem, dvěma, pěti? Já ano. A poslední měsíc mě u toho chytá echt nostalgie. Ta výročí, která normálně bývají „jen“ oblíbená, jsou totiž najednou desetiletá. Nejprv Rusko, za týden a něco začne Litva.
Porodit, sbalit dítě a domů. Do Hlubočep. Do svého. Dopr… to bylo super!
Tímto příspěvkem chci uzavřít svou sérii článků o těhotenství a porodu. O čem tedy ještě bude? O tom, co obnášel odchod z nemocnice pouhých několik hodin po narození Ludvíka.
Když podruhé je poprvé. Šestinedělní postřehy k těhotenství a porodu
Druhé těhotenství a porod mě naučily, že plánovat a myslet si, že jste na něco podobného připraveni, je pěkná blbost. Ukázal mi, že důležitá rozhodnutí a klid musím hledat hlavně sama v sobě. A že i sebenesmyslnější věci mají nakonec nějaký důvod.
